8. května 2018

Jak se narodil Jonášek vol. 4, když už mělo být po všem

První část zde.
Druhá část zde.
Třetí část zde.

Jonáška jsem měla na sobě, vedle mě byl Lukáš a držel mě za rameno. Byla jsem neskutečně šťastná a nějak jsem pořád nemohla uvěřit, že ten drobeček je už venku. Byl zabalený do deky a na hlavičce měl růžovomodrou čepičku.

Po porodu placenty, což už nebylo nic hrozného, přišla paní doktorka, která vše překontrolovala a šla šít. Upozorňovala mě, že to bude hodně bolet, protože kromě nástřihu jsem byla celkem hodně potrhaná na více místech, a jelikož jsem neměla epidural u většiny ran nebylo možné umrtvení. Co vám budu povídat, bylo to opravdu strašný, a když zpětně na vše vzpomínám, porod mám v mlze a na něj nějaké špatné vzpomínky nemám, i když ta bolest byla šílená, ale na to šití budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Jediné, co mě drželo byl Jonášek, který na mě oddychoval, ale mně se valily krokodýlí slzy z očí a klepala jsem se zimou. Pořád jsem si říkala, ať už to je, ale bylo to nekonečný. Po hodině a čtvrt už bylo konečně hotovo.

Potom nás nechali spolu. Jen my tři, bylo to strašně krásný a silný. Vůbec to nedokážu popsat. Z vedlejšího boxu jsem slyšela další maminku, které se narodila holčička. Mezitím si dětská doktorka přišla pro Jonáška a my s Lukášem zůstali sami. Sestřička mě chtěla na lehátku více zvednout do polosedu, ale nešlo to, začala jsem omdlévat. Zůstala jsem tedy ležet, sestřička mi přinesla snídani, ale neměla jsem vůbec hlad. Myslela jsem na toho našeho drobečka, a když jsem slyšela z vedlejšího boxu, jak mají u sebe svoji akorát narozenou Nikolku, zase mi začaly týct slzy. Několik měsíců jsem nosila Jonáška v sobě a teď u mě najednou nebyl, hormóóny.

Po další hodině pro mě přišla už znovu sestra, abych se zvedla a šla do sprchy. Opět to nešlo, strašně se mi motala hlava a nemohla jsem se postavit. Naložila mě tedy na vozík a do koupelny mě dovezla, do sprchy mi dala židli a odešla. V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že ve sprchách nejsem sama, protože druhá paní, která tam byla se mnou, zavolala sestru zpět, protože už jsem přestávala vidět,  slyšet a kdyby nepřišla, tak by to asi moc dobře nedopadlo.

V ten den byl v porodnici strašný nával a já čekala na boxech snad do dvou do odpoledne na pokoj. Už jsem byla sama, Lukáš odjel domů, ale slíbil, že se na nás večer přijede podívat. Když mě odpoledne konečně dovezli na volný pokoj a přivezli mi Jonáška, byla jsem nejšťastnější na světě. 
Byla to dlouhá cesta, ale už jsem u sebe měla to moje nejkrásnější miminko. Byli jsme spolu i první noc, i když mě sestřička zrazovala, že si potřebuju odpočinout. Nešlo to. Koukali jsme na sebe do půl čtvrté do rána, a i když plakal, tak na mě koukal těma krásnýma modrýma očima, jako kdyby říkal: "Mámo, nedej mě." A nedala.

Děkuju za všechny krásné reakce a zprávy a vlastně za to, že vás tenhle typ článku bavil. Doufám, že jsem nikoho neodradila, snažila jsem se to psát tak, aby se toho nikdo nebál. Kdo má porod před sebou, tak ta nejkrásnější odměna je zaručená a vše ostatní přejde! Trauma nemám a jestli se někdy poštěstí, ráda do toho půjdu znova, protože výsledek stojí za to.

Mějte se krásně!
Vaše L.

4 komentáře :

  1. Nádherně napsané! Krásná maminka s krásným miminkem <3

    LITTLE THINGS FOR EM

    OdpovědětSmazat
  2. Moc krásný článek o porodu. Moje sestra má rodit v září a přeji jí ať to má rychlé. Já žádné miminko ještě nemám , ale vím že to stojí za to.

    OdpovědětSmazat
  3. Nádhernej chlapeček s krásným jménem :)) záříš štěstím..

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětSmazat