28. května 2018

Hormonální horská dráha aneb Šestinedělí & spoustu mini mimi fotek


Je pondělí. Mám tři dny po porodu, sedím na chodbě v porodnici u Apolináře, ve vozíčku mám Jonáška a já mám na krajíčku.  Jonášek má novorozeneckou žloutenku a čekáme na výsledky z krve, jestli nás pustí domů. Všelijak se kroutím, protože mě bolí všechny ty stehy, ale to mě trápí minimálně. Po tom, jak vypadala kontrola dětské lékařky vidím šance na odchod minimální. Jony řval jak pavián, takže byl rudej jako indián a do toho ještě žlutej jako citrón. Paní doktrorka prohlásila, že vypadá jako po boji. V hlavě mám milion myšlenek, chci jít domů, chci abychom už byli všichni spolu, ale zároveň se bojím. Můj největší srach je kojení, protože mlíčka mám minimálně a Jony se přisává jen s kloboučky na bradavky a ještě to není žádná sláva, protože když nic neteče vzteká se a rve je dolů.
Asi po dvou hodinách se objeví paní doktorka a můžeme jít domů! Ptám se jí na všechny otázky, doporučila mi, abychom si domů půjčili kojeneckou váhu, abych věděla, kolik mlíčka  malej vypije, protože to v porodnici bylo opravdu malé číslo tak, aby raději dostal příkrm.

Bylo to tady. Chvíle na kterou jsem se těšila. Lukáš byl na cestě, ale nebylo to zdaleka tak idilické, jako jsem znala z cizích fotek na instagramu, jak se rodiče fotí před porodnicí. Na propouštěcí zprávu jsem čekala skoro dvě hodiny a venku mínus dvacet. Měla jsem pro Jonáška připravené kombinézky, ale vešel by se do nich minimálně dvakrát. Utíkali jsme k autu, protože tak malá miminka by vůbec neměla ven do mínusových teplot. První cesta vedla do půjčovny pro váhu. Luky čekal s Jonáškem v autě a já se snažila rychle cupitat. Čekala tam na mě moc "příjemná" paní. První bylo, že jsem neměla občanku, protože jsem ji měla zabalenou v tašce, co jsem měla v porodnici. Takže jsem se otočila na patě a "utíkala" zpět do auta. Luky mi podal jeho a já šla zpět. V peněžence jsem měla v hotovnosti jen tři stovky a půjčovné stálo čtyři, terminál samozřejmě neměli. Uprosila jsem paní, že zbytek doplatím při vrácení. Byla jsem strašně nervózní, bála jsem se, aby se Jonášek neprobudil a nebřečel v sedačce. Do toho jsem musela paní vyplňovat jejich dotazník, kde jsem musela vyplnit moje i manželovi údaje snad i s číslem bot, a když se blížilo k podpisu, tak mi paní řekla, že nechce můj podpis, ale manžela, áááááá.

Váhu jsme měli, další zastávka byla lékarna. Musela jsem koupit umělé mlíčko a hlavně kloboučky na kojení, protože ty v porodnici jsem musela vrátit. A co myslíte? Samozřejmě je neměli, takže jsme museli jet do větší lékárny do obchodního centra, áááá.

Malej naštěstí vydržel spinkat celou dobu v autě a já si doma strašně oddechla, ale jen na chvíli, Jonýsek se nechtěl přisát a následoval obrovský pláč. Zachránila nás laktační poradkyně, která mně ukázala různé polohy a jak malému pomoci s přisátím, najednou to šlo i bez kloboučků a já byla klidnější, jupí! Byla jsem po tom dni strašně vyčerpaná a bolavá, ale šťastná.

Jupí, mi nevydrželo moc dlouho. V pátek, když jsem byla přesně týden po porodu, jsem se probudila s oparem. Já, která opar nikdy neměla. A co teď, nemůže to být nebezpečné pro mimi? Začala jsem googlit a začala strašně brečet po těch hrůzách, co jsem si přečetla. Naštěstí mě uklidnila moje insta kamarádka a paní doktorka Cilka, která mi strašně pomohla, děkuju! Na internetu jsem si přečetla, jak se k miminku nesmím pomalu ani přiblížit a když, tak v roušce, což bylo pro mě něco nepředstavitelnýho. Odpoledne jsem jela ještě k dětské lékařce s Jonáškem a poprosila jsem ji, jestli se podívá i na mě. Pusu jsem měla nateklou a nejednalo se jen o opar, prý vše bylo z vyčerpání organismu a všech tech změn, které tělo podstoupilo. Napsala mi recept na zázračnou vodičku, která měla pomoci. Háček byl v tom, že jsme objeli pět lékáren a všude nám řekli, že ji namíchají nejdříve v pondělí, áááá. Brečela jsem znovu, chudák Lukáš nevěděl co se mnou. Já jsem byla neštastná s nateklou pusou a strašně jsem se bála, aby nic nedostal Jony. Nakonec jsem se večer dovolala ještě paní doktorce a doporučila mi něco jiného, co zabrlao a zbyl "jen" opar, který byl do pěti dnech pryč a já pohla dát pusu konečně tomu našemu mimískovi!

K tomu všemu se ve mně bouřilo strašný množtví hormonů a já nevěděla, proč brečím. Stačila rozlitá polívka, nebo se jen podívat na ten náš poklad a bylo to.

Když to vezmu zpětně, jsem ráda, že jsme to ve zdraví všichni přežili. A jestli bude nějaké příště, tak si myslím, že si to víc užiju, protože už poznám, co miminku je a nebudu se tolik bát, jestli dělám vše nejlíp na světě.

Doufám, že mě teď nebudete mít za histerku, ale kdo nezažije, nepochopí :P.


 Připraven jet domů!
 Pár minut doma
 První jízda k paní doktorce
 Dárek od dědy, jo máme celou hokejovou výstroj :D
 Rukavičky prostě nechci...

Mějte se krásně!
Vaše L.

6 komentářů :

  1. Ahoj, jsem na tom teď obdobně (10 dní po porodu) a v porodnici jsme byli celkem 6 nekonečných dní, protože 4 den po porodu se nám taky rozjela žloutenka. Naštěstí už jsme doma. Hned v porodnici při druhém pokusu kojení mi taky strčili kooboučky a tak se chci teptat jestli s nimi stále kojíš nebo ti laktační poradkyně poradila natolik že už to zvládáš bez nich? Hrozně mě to s nimi rozčiluje a chci se naučit kojit bez nich :( ji ak vám přeji hlavně zdravíčko a už jen úsměvy na rtech s malým :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Veru, zvladam to diky ni uplne bez kloboucku. Ted jsem jeden musela asi na 4 dny vytahnout, protoze mi malej prokousnul bradavku. Ale opravdu me naucila si to prso zmacknout a podat mu ho tak, ze nebyl kloboucek potreba a ted uz asi to nemusim :). Drzim palce drzte se!

      Smazat
  2. Pěkný článek! Naprosto soucitim se vším do poslední čárky 😉 Mám 7 týdenní holčičku a začátky byly krušné...bulela jsem pořád a nechápala proč, takže jsem ráda, že nejsem jediná kdo měl tyhle pocity 😊

    OdpovědětSmazat
  3. Pěkný článek! Naprosto soucitim s každou napsanou čárkou 😉 Mám 7 týdenní holčičku a pocity jsem měla stejný. Je fajn, když člověk zjistí, že není sám kdo to tak měl 😊

    OdpovědětSmazat
  4. Pěkný článek! Naprosto soucitim s každou napsanou čárkou 😉 Mám 7 týdenní holčičku a pocity jsem měla stejný. Je fajn, když člověk zjistí, že není sám kdo to tak měl 😊

    OdpovědětSmazat