13. března 2018

Těhotenský deníček za 9 měsíc


Když koukám na tyhle fotky, nemůžu tomu věřit, že jsem před 14 dny měla takový bříško. Teď to "bříško" vedle mě leží v hnízdečku a spokojeně oddychuje. I když se už těším na další články, které jsem slíbila, které budou navazovat na devátý měsíc, nechtěla jsem poslední měsíc těhotenství vynechat. 
Všude se říká, že je to jeden z nejnáročnějších měsíců, a že všechny maminky už chtějí, aby miminko už bylo venku. Já takové pocity neměla a někdy jsem se kvůli tomu cítila až provinile. Ne, že bych se na malého netěšila, ale cítila jsem se dobře a pořád se ve mně prala všechna ta nejistota a neznámo, kterého jsem se bála.
Pro mě byl devátý měsíc určitě jeden z nejhezčích, protože miminko už bylo "hotové" a kontakt s ním byl to nejhezčí, co jsem v těhotenství zažila. Ať už to bylo pravidelné trénování nožiček s manželem, kdy jsem si myslela, že mi z toho břicha vyskočí, nebo při nejmenším udělá patičkou díru, nebo jeho pravidelné odpolední škytání, kdy mi bříško skákalo jedním směrem v pravidelných intervalech. Už tak krásný nebyly moje bolavý žebra, protože jsem dostávala rány do pravé strany a přišlo mi, jako když už tam malýmu překáží a chce je vykopnout ven.

Dokonce mě už tolik nebolela záda, nějak se moje tělo srovnalo. A i když už jsem si poslední týden připadala jako krabice a plánovala si, co si koupím po porodu hezkýho na sebe, protože moje těhotenská bunda mi už fakt lezla krkem, cítila jsem se opravdu dobře. Myslím si, že to bylo hlavně i tím, že jsem celé těhotenství byla hodně aktivní a prakticky jsem se chovala tak, jako kdybych těhotná nebyla. Díky tomu jsem nepřibrala ani moc kilo, ale o postavě a těle bude samostatný článek. 

Abych nezapomněla, jedna nepříjemnost se mi stala a to ta, že jsem na začátku devátého měsíce spadla na ledě. Strašně jsem se lekla a vyskočila snad rychleji, než jsem spadla. Byla to rána a všechno mě bolelo. Bylo to v sobotu, manžel byl v práci a já byla celý den doma sama. Dost jsem se bála o malého, cítila jsem ho, ale červíček v hlavě a nejistota tam stále byla. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v deset hodin v noci jeli do porodnice a dostala jsem pochvalu, že jsme přijeli. Bála jsem se toho, abych nebyla za blázna, ale byla tam skvělá paní doktorka, která mi vysvětlila, že když jsem spadla na záda, tak miminko je chráněno, ale mohla by se porušit placenta, což by už riziko bylo.

Poslední měsíc jsem dojížděla každou středu do porodnice na pravidelné kontroly a monitory, což bylo pro mě celkem náročné, protože máme porodnici docela daleko. Jízda metrem hlavně, když mě většinou nikdo nepustil sednout, byla docela náročná. A to ani v termín porodu, když jsem jela na poslední kontrolu.

Nakonec jsem dva dny přenášela a před porodem jsme doma měli docela drama, což jsem pěkně obrečela a teď zpětně se opravdu divím, že malej vydržel tak dlouho. Ale to až v článku o porodu, který jsem vám slíbila.


Mějte se krásně!
Vaše L.

4 komentáře :

  1. nádherně napsané :) ačkoliv rodinu v nejbližší době neplánuji, moc ráda čtu tvoje články! už se těším na další :)

    OdpovědětSmazat
  2. Těším se na článek o porodu <3 Já se na něj moc těším :)

    www.mummysweetbaby.blogspot.cz

    OdpovědětSmazat
  3. Těším se na další článek, dobře se to čte :))
    Miska blog

    OdpovědětSmazat
  4. Super článek! Moc se těším na další :))

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětSmazat