11. ledna 2018

MĚSÍC A KOUSEK PRAŽÁKEM


To, co jsem si tak dlouhou dobu přála, je tady. Jsme přestěhovaní a konečně nemusíme pořád dojíždět. Pro toho, kdo neví, jsem z Hradce Králové, a protože manžel už dva roky pracoval v Praze, jsme se před rokem rozhodli, že koupíme byt v Praze. Plánovali jsme rodinu a chtěli jsme být víc spolu. 

Hledání bydlení v Praze je oříšek, ale našli jsme byt, který se teprve stavěl a věděli jsme, že se budeme za rok na podzim stěhovat. Nakonec to vyšlo přesně na 1.12., kdy jsme dostali klíče od bytu, přes noc jsme vše zabalili a druhý den se stěhovali. Co vám budu povídat, bylo to strašný a z těch všech pytlů, krabic od banánů a přepravek mi je špatně ještě dnes. Ale 2.12. jsme už večer odjížděli sami dva do nového bytu, kde na nás čekalo dobrodružství. Byli jsme úplně sami v novém domě, byli jsme totiž první, kdo se vůbec nastěhoval. Jediná žárovka byla na záchodě a my jsme po bytě chodili s naší velkou lampou, ale mělo to své kouzko!

Zní to krásně, ale přiznám se k jedné věci. Nevím, do jaké míry to byly moje těhotenské hormony, ale odchod z našeho starého bytu jsem obrečela. Znáte to? Na něco se strašně těšíte, a když to nastane, tak najednou váháte?
Držela jsem kliku a koukala do prázdného bytu, žili jsme tam s Lukym přes dva a pů roku a bylo to naše první společné bydlení. Mně v tu chvíli běhaly myšlenky, co jsme tam všechno zažili a jak jsme se měli krásně. A rozhodně nikdy nezapomenu na Lukyho "balkónovou scénu", kde mě požádal o ruku a další naše osobní radůstky ve dvou a pak už skoro ve třech. Ale poslední a snad nejsilnější vzpomínka, která mi bleskla hlavou, byla ze dne, kdy jsme měli právě před stěhováním do našeho bytu v Hradci. Neměli jsme v něm skoro žádné věci a chodili se tam zatím jen koukat a těšit se. Měli jsme několik týdnů objednanou sedačku a Luky mi zatajil, že je už hotová a udělal mi krásný překvápko, kdy mě večer vzal do bytu a já už od dveří viděla, že sedačka stojí na místě. V ten poslední okamžik, kdy jsem do bytu koukala, tam zase sedačka nebyla a mně se začaly valit slzy do očí a nedokázala je zastavit. Chudák Luky nechápal. Několik měsíců básním o tom, jak se už konečně blíží stěhování, a když už je to tady tak tohle. Ještě, že to můžu svíst na ty hormóny!

Bylo toho na mě nějak moc a v hlavě jsem měla všechny ty myšlenky, co v Hradci mám a v Praze ne. Sice jsme už od září byli v Praze, protože jsem tady začala pracovat i já, ale na víkendy jsme pořád jezdili domů. Ale teď už to bylo doopravdy. V Hradci mám rodinu, nejlepší kamarádku, kamarády a spoustu dalších věcí. Vlastně jsem opouštěla místo, kde jsem vyrůstala celý život a vlastně to bylo moje druhé stěhování v životě.

To první bylo od rodičů, kdy jsme se sestěhovávali s Lukym. Každej jsme měli pár krámů, které se nám vešly každému do auta. Od rodičů do nového bytu jsem to měla autobusem 20 minut, ale víte co? Taky jsem to stěhování obrečela! A víte proč? Nebylo to kvůli tomu, že opouštím rodiče, promiň mami a tati! Ale ke kufru mých věcí se postavil náš pejsek Montík a strašně brečel a to už jsem byla jasná! 

Do teď jsem neměla čas nad ničím přemýšlet, protože jsem byla pořád v práci a myslím, že mi za chvíli hlavu vyplní Ragnárek. Vy mi prosím držte palce, ať se tu neztratím, protože mým největším parťákem jsou v současné době google maps!

Mějte se krásně a budu ráda, když mi taky napíšete nějakou vaši příhodu.

Vaše L.

10 komentářů :

  1. Moc hezky napsaný článek :) Taky jsem svoje první stěhování od rodičů a do velkého města obrečela. Sice jsme se (tehdy) s přítelem ( dnes manželem) stěhovali k sobě, ale vydrželo nám to jenom půl roku. Nedali jsme to, že rodina a všichni naši přátelé jsou od nás daleko a když se v naší ,,vesnici" uvolnil byt, nastěhovali jsme se zase nazpátek :) :) Do práce sice dojíždíme, ale jsme doma:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Veru, moc děkuju za milý komentář. Manžel má výhodu, že už tu byl před tím na VŠ a pak v práci, takže přeci jen už je tady jistější a zná víc lidí a není to pro něj taková změna. Já to snad dám taky :).

      Měj se krásně!

      L.

      Vymazat
  2. Držím pěsti ať to v té velké Praze zvládneš. :) Moje jediná stěhovací historka je z kolejí zpět domů, kdy po ukončení Bc. studia jsme se spolu loučily s mýma holkama spolubydlícíma a měly jsme děsnej strach, že se už nikdy neuvidíme. Co ti budu povídat ... slzy velký jak hrachy mi tekly celou cestu a naši ze mě byli dost nešťastní, protože se mnou nebyla řeč. :D

    Sweet Life with Lena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! To chápu, každá změna je změna, ať se na ni člověk těší nebo ne ...

      Vymazat
  3. Taky jsem se nedávno přestěhovala do Prahy za přítelem, docela z daleka. Pocházím z jižní Moravy a byla to docela silná fack (pro oba :D). Bez slz se to bohužel neobešlo. Ale nyní už dobrý, užívám si tu změnu a těším se na naší malou princeznu a celkově na život tady ve velkoměstě. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc hezky napsané! Je super, že jste to tak zvládli! Nás čeká stěhování nejspíš letos do nového domu a do toho se nám má narodit miminko, takže to bude asi mazec, ale mám skvělého manžela, tak věřím, že to všechno pevně zvládneme. Stěhování bývá dojemné... já sama si pamatuju, jak jsem tenkrát "opouštěla" naše, když jsem šla kvůli škole bydlet do Prahy. I tátovi ukápli slzy :)

    OdpovědětVymazat
  5. ja som neplakala ked som odchadzala, ale tak tyzden po prestahovani sa. a plakala som asi 3 mesiace :D

    Viki Ceglédyová

    OdpovědětVymazat
  6. Krásně napsaný článek, držím moc palce, ať jste v Praze šťastní!

    OdpovědětVymazat
  7. Super článek, držíme palečky! Já jsem třeba neplakala, ale cítila jsem děsně moc emocí, ale nelituju :-)

    Ať se ti tu líbí <3

    https://cakovamichelle.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj, máš to krásně napsané a ani nevíš, jak naprosto tě chápu! :)) Sama jsem v HK bydlela 4 roky a teď skoro půl roku bydlím v Praze a ještě stále jsem si tady uplně nezvykla... Ale ono to přijde ;)

    OdpovědětVymazat